Úvod, seznámení

Ahoj, já jsem Marián a  tohle je něco jako můj osobní deník. Nevím jestli se někdy dostane na světlo světa aby si ho někdo mohl přečíst. Je to něco jako moje osobní zpověď. Myšlenky, názory a tak nějak cokoliv, co se bojím komukoliv (nebo alespoň většině lidí) říct a potřebuju to ze sebe nějak dostat.

Abych se nějak představil, je mi 20 let a aktuálně pracuju u České pošty. Je to jen dočasná zastávka na mé cestě životem po tom, co mě vyhodili z vysoké. Kvůli tomu mám teď půl roku volno a tohle vypadalo jako fajn brigáda než se zase vrátím zkusit znova vysokou.

Jsem poměrně těžký introvert. Minimálně dokud se s někým aspoň trochu neseznámím a necítím se s daným člověkem komfortně.

Taky jsem obrovský samotář. Částečně to není úplně dobrovolná volba. Je to hodně způsobeno tím, že už mě v životě pár lidí pořádně zradilo a já lidem přestal věřit. Důsledkem toho je, že než se někomu dokážu pořádně otevřít a on mě dokáže opravdu poznat, tak už většinou zmizí z mého života.

A možná to je dost způsobeno tím, že jsem naprosto otřesný v seznamování. Nikdy jsem to neuměl a ani pořádně nevím, jak se to naučit. To je jen jeden z dalších mnoha důvodů proč nemám moc přátel nebo obecně lidí, kterým bych mohl dostatečně věřit.

Myslím, že stačilo těch "negativních věcí", ať tě ze začátku úplně neodradím od pokračování ve čtení.

Jsem poměrně zapálený sportovec, i když od zranění kolene jsem zatím zas tak moc nesportoval. Ale o tom asi zase někdy příště.

Stejně jako spousta lidí naprosto miluju hudbu. I kvůli tomu bylo rozhodnutí předplatit si Spotify jedno z těch nejlepších. Vždycky mě naprosto uvolní a pomůže mi.

Kromě toho nemám úplně moc koníčků. Je to způsobeno tím, že ještě tak před rokem a půl byl celý můj život sport. O tomhle příběhu si povíme samostatně později. Nicméně od té doby mám často až příliš volného času a vzhledem k tomu, že nemám moc přátel, tak nevím moc co s ním. To je taky jeden z důvodů, proč jsem začal psát tenhle blog.

Myslím, že jako úvod a nějaké krátké seznámení se mnou, by tohle stačilo. Zatím se mějte.

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Úzkosti?

 Jsou to úzkosti nebo jen strach ze samoty? Občas nad tím přemýšlím a vždycky dojdu k závěru, že vlastně vůbec nevím. Je mezi tím vůbec nějaký rozdíl? Poslední dobou to je den co den. Večer si lehnu do postele, pustím si písničky a… Jako lusknutím prstu se cítím úplně sám. Vím, že nejsem sám. Vím, že mám několik lidí, kterým na mně záleží. Ale prostě moje hlava to v ten moment naprosto upozadí. Jsem tedy jen já sám. Osamělý, přemýšlející a zírající do stropu. Pak se ráno probudím a cítím se zase “normálně”. Jenže vím, že téměř jistě se to bude večer zase opakovat. Prostě jakmile si lehnu do postele a pustím si písničky, tak to přijde. Nevím proč se to děje, nevím, co to způsobuje… Jen prostě doufám, že to bude lepší.
Další informace

Vysokoškolské bydlení

 Zdravím, tentokrát vám budu vyprávět o tom, jaké jsem měl iluze o studentském bydlení a jak se poměrně rychle rozplynuly. Myslel jsem si, že se tím upevní naše přátelství a já se nebudu cítit tak moc osamělý. Měli jsme bydlet ve čtyřech. Já a tři lidi z gymplu (dva z nic byli mí bývalí spolužáci ze základky a zároveň spolu chodí). A já měl být na pokoji s klukem, se kterým jsem se moc neznal, věděl jsem jen to, že jsme chodili na stejnou základku. Nakonec to skončilo tak, že on kvůli covidu byl doma a já tak jsem doteď na pokoji sám a mám tam volno. Se spolubydlící jsme byli docela dobří kamarádi a doufal jsem, že se naše přátelství dost upevní. Jenže oni se zajímají jen o sebe a já si tam přijdu jako třetí kolo u vozu. Jako bych na tom bytě byl prostě navíc. Nikdo se se mnou o ničem nebaví, jen občas, většinou když něco potřebují. K tomu mě už začínají naprosto vytáčet některé z jejich návyků. A vzhledem k tomu, že to budu mít do školy něco přes 20 minut a tady nejsem úplně spoko...
Další informace

Moje zranění

 Zdravím, tenhle příběh bude o tom, jak se mi svět otočil o 180 stupňů. Tahle událost mě naprosto změnila a to snad po všech stránkách. Začneme ale tím, co k téhle události vedlo. A to pěkně od začátku. Už od mala mě naši vedli ke sportu a jako spousta dětí jsem skončil u fotbalu. Ten mě postupem času přestával bavit (z velké části i kvůli kolektivu) a i vinou "zranění" jsem v páté třídě skončil. Proč to píšu v uvozovkách? Protože to nebylo tak úplně zranění, jenom jsem moc rychle vyrostl a moje kolena na to nebyly připravený. Ale o tomhle dnešní příběh nebude. I přesto, že jsem od sedmé třídy chodil do sportovní třídy, tak jsem se žádnému sportu aktivně nevěnoval. Až v prváku na střední jsem začal chodit s bráchou do posilovny, což mě v té době neskutečně bavilo. A vzhledem k tomu, že druhý brácha hrál a pořád hraje americký fotbal, tak jsem od druháku na střední začal taky. Začal jsem vlastně hned jak jsem mohl, tedy v 17 letech. Začátky nebyly moc jednoduchý, i vzhledem k ...
Další informace