Vysokoškolské bydlení
Zdravím, tentokrát vám budu vyprávět o tom, jaké jsem měl iluze o studentském bydlení a jak se poměrně rychle rozplynuly. Myslel jsem si, že se tím upevní naše přátelství a já se nebudu cítit tak moc osamělý.
Měli jsme bydlet ve čtyřech. Já a tři lidi z gymplu (dva z nic byli mí bývalí spolužáci ze základky a zároveň spolu chodí). A já měl být na pokoji s klukem, se kterým jsem se moc neznal, věděl jsem jen to, že jsme chodili na stejnou základku. Nakonec to skončilo tak, že on kvůli covidu byl doma a já tak jsem doteď na pokoji sám a mám tam volno.
Se spolubydlící jsme byli docela dobří kamarádi a doufal jsem, že se naše přátelství dost upevní. Jenže oni se zajímají jen o sebe a já si tam přijdu jako třetí kolo u vozu. Jako bych na tom bytě byl prostě navíc. Nikdo se se mnou o ničem nebaví, jen občas, většinou když něco potřebují. K tomu mě už začínají naprosto vytáčet některé z jejich návyků.
A vzhledem k tomu, že to budu mít do školy něco přes 20 minut a tady nejsem úplně spokojený, tak jsem si říkal, že bych zkusil nějaké spolubydlení blíž ke škole.
Jenže mám strach. Buď tam zůstanu a budu to pořád stejný a osamělý nebo si zkusím něco najít. Ale bojím se, že skončí naše přátelství, protože by mi to brali za zlé, že jsem se na ně vykašlal, zradil je a oni by museli buď někoho najít nebo se přestěhovat. Na druhou stranu si myslím, že pokud zůstanu, tak naše přátelství dřív nebo později skončí, protože už to nevydržím.
Naprosto nevím, co mám dělat. Jen jsem ze sebe potřeboval dostat pocity.
*UPDATE #1
Po tom, co už jsem to neunesl, tak jsem napsal na Twitter: "Nemluv se mnou jen když něco potřebuješ, díky." A přesně tahle věta rozpoutala vlnu reakcí. Od té doby jsme se pár dní neviděli, až dodnes. A když jsem byl vynést odpadky, tak si na mě počkali. Promlouvání do duše mohlo začít. A není lepší věty, než: "Můžu se zeptat, co máš za problém?" Co na to jako člověku máš odpovědět? Pravdu, abys ho ještě víc naštval? Nebo jen přikyvovat a počkat až na tebe vysypou všechno, co oni pro tebe dělají a co ty neděláš? Já zvolil tu druhou možnost. Nebudu lhát, když jsem psal ten tweet, tak jsem počítal s tím, že přijdou následky, něco takového, co se stalo. Bohužel pro ně mě moc nepřesvědčili, právě naopak. Utvrdilo mě to v mém názoru. Nejvíc mě ale dostalo, jak slečna zněla strašně ublíženě, jako bych je úplně zradil.
Čím dál tím víc mám chuť se odstěhovat. Jen se trošku bojím, co mi řeknou, když se teď dělo tohle. Na druhou stranu, ať si říkají, co chtějí. Přece jenom už bych se s něma moc nevídal, takže by stačilo přežít jednu poslední konfrontaci. Jen asi slečna už to moc psychicky nezvládne po dnešním emocionálním výlevu. Co si budeme, cítím teď pořádnej vztek, kterej ventiluju tímhle textem. Ale od toho ten blog vlastně mám, abych ventiloval emoce.
*UPDATE #2
Druhý den se mě ptala, jestli budu na bytě zůstávat. Prý už má nějaký zájemce, tak ať ví. Docela mě to zaskočilo, ale byl jsem mile překvapen, protože teď můžu s klidem na duši odejít.
Komentáře
Okomentovat