Moje zranění

 Zdravím, tenhle příběh bude o tom, jak se mi svět otočil o 180 stupňů. Tahle událost mě naprosto změnila a to snad po všech stránkách.

Začneme ale tím, co k téhle události vedlo. A to pěkně od začátku. Už od mala mě naši vedli ke sportu a jako spousta dětí jsem skončil u fotbalu. Ten mě postupem času přestával bavit (z velké části i kvůli kolektivu) a i vinou "zranění" jsem v páté třídě skončil. Proč to píšu v uvozovkách? Protože to nebylo tak úplně zranění, jenom jsem moc rychle vyrostl a moje kolena na to nebyly připravený. Ale o tomhle dnešní příběh nebude.

I přesto, že jsem od sedmé třídy chodil do sportovní třídy, tak jsem se žádnému sportu aktivně nevěnoval. Až v prváku na střední jsem začal chodit s bráchou do posilovny, což mě v té době neskutečně bavilo. A vzhledem k tomu, že druhý brácha hrál a pořád hraje americký fotbal, tak jsem od druháku na střední začal taky.

Začal jsem vlastně hned jak jsem mohl, tedy v 17 letech. Začátky nebyly moc jednoduchý, i vzhledem k mojí postavě. Nikdy jsem se pořádně neprobojoval do sestavy. Na mojí pozici byla velká konkurence a já byl tehdy mladý a nezkušený. Na konci třeťáku ale přišla zpráva, která mě nakopla. Dozvěděl jsem se, že na podzim náš tým bude stavět juniorský tým a já byl věkově přesně na horní hranici, takže jsem mohl hrát. Postupem léta, jak se začal utvářet tým to vypadalo, že bych měl mít pevné místo v základní sestavě a mohl bych klidně být jednou z opor týmu. Jenže chvíli před víkendovým kempem na konci prázdnin jsem nějak špatně došlápl při "cutu" (změně směru).

A tady začíná dnešní příběh. Koleno se mi podlomilo. Já to sice po pár minutách rozchodil, ale i tak jsem radši šel po tréninku do nemocnice. Doktor mi řekl, že by to nemělo být nic vážného, na pár týdnu jsem dostal berle a nemohl jsem hrát. To mě neskutečně ubíjelo, už jen kvůli tom, že nám začínala sezóna a nemohl týmu pomoct. Po pár týdnech jsem byl znova na kontrole a doktor mi řekl, že bych mohl začít koleno postupně zatěžovat. Jenže tehdy jsem měl vlastní hlavu a na rady doktorů jsem moc nedal.

Na té kontrole jsem byl ve čtvrtek a o víkendu jsme hráli zápas. Já byl s trenérem domluvený, že budu připravený, ale když to nebude potřeba, tak nenastoupím. Jenže v závěru zápasu jsme prohrávali a já se dostal do hry. Moc jsem toho sice neodehrál, ale i tak se zpětně divím, že mě tehdy neodvážela záchranka.

Přišel totiž následující trénink ve čtvrtek a stalo se to. Cítil jsem, že koleno ještě není úplně v pořádku. Nemohl jsem ho pořádně ohnout, bylo pořád trochu oteklé. Ale já prostě chtěl hrát. Na úvod tréninku jsem jen tak běžel rovně, abych chytil míč a najednou konec. Koleno se podlomilo, já udělal ještě pár kroků a skončil jsem na zemi. Hned jsem věděl, že je konec.

Tenhle moment mám v hlavě dodnes, dlouho jsem o něm přemýšlel každým dnem, ale z toho jsem se naštěstí dostal. Jak jsem tam seděl na zemi, zadržoval jsem slzy. Fyzicky to zase tak moc nebolelo, ale psychická bolest to byla neskutečná. Věděl jsem, co by to mohlo být a jaké by to mohlo mít následky.

Trenér mi pomohl dokulhat se do šatny a já hned jel do nemocnice. Výrok zněl jasně, za 14 dní artroskopie kolene. Já byl v ten moment na dně. Jenže jsem to na sobě nedal moc znát a dusil jsem to v sobě, stejně jako vždycky. O to to bylo mnohem horší. Od té doby jsem se od týmu téměř úplně odstřihl. Hlavně z toho důvodu, že myšlenky na fotbal mě ničily ještě víc.

Za 14 dní jsem tedy šel na operaci. Byla to poměrně rutinní operace, na sále jsem byl něco okolo hodiny a půl. Po operaci mi pan doktor oznámil konečný verdikt a pronesl větu na kterou nikdy nezapomenu: "Tak zničený koleno už jsem hodně dlouho neviděl." Měl jsem kompletně přetržený přední zkřížený vaz, přetrhané menisky a poškozené chrupavky. Při operaci měli čas pouze na to, aby mi sešili chrupavky.

Musela tedy následovat i operace druhá, tentokrát plastika vazu. Ale pojďme pěkně postupně. po operaci následovalo 6 týdnů chůze s pomocí berlí. Následně rehabilitace, abych koleno rozhýbal. Teda aspoň tak, jak to s přetrženým vazem jde. Potom už jsem do operace chodil "normálně" bez berlí.

Druhá operace následovala zhruba 4 měsíce po té první. Tahle už byla o poznání náročnější. Trvala myslím něco přes 4 hodiny. Jako vzpomínka na to všechno mi zbyla taková poměrně menší jizva pod kolenem. Ten zákrok úplně popisovat nechci, pro spoustu lidí to nemusí být úplně příjemné. Kdo chce, ať si to někde najde. V nemocnici jsem potom strávil zhruba 4 dny, stejně jako po první operaci. Důsledkem téhle operace bylo taky to, že jsem minimálně 9 měsíců nemohl dělat téměř žádný sport.

Následovalo opět 6 týdnu chůze o berlích a rehabilitace. Jenže tu dost výrazně narušil covid. Stihnul jsem pouze jedno cvičení než rehabilitace zavřela. Takže jsem tak nějak cvičil doma dokud znova neotevřeli. Jediné, co jsem mohl, bylo jezdit na kole, běhat a plavat. Běhání bylo i tak dost omezené a celkově mě to moc nebavilo. Plavání jsem chtěl hrozně moc vyzkoušet. Nikdy jsem na to moc nebyl. Stihnul jsem to jednou předtím než zavřeli kvůli covidu. A upřímně, bylo to naprosto otřesný. Vzhledem k tomu, že jsem už skoro rok nic pořádně nedělal, tak jsem neměl vůbec kondičku. Takže jsem uplaval bazén a půl a měl jsem dost. Zbytek hodiny, kterou jsem měl zaplacenou, jsem strávil tím, že jsem vždycky uplaval tak půlku bazénu a pak si musel dát chvilku pauzu, abych to rozdýchal.

Takže jedinou variantou bylo kolo, které jsem měl téměř vždycky rád. Jezdil jsem kdykoliv jsem mohl. Pořád si pamatuju na svou první jízdu po operaci. Ujel jsem sotva 10 kilometrů, jel jsem tak 15 kilometrů za hodinu a byl jsem rád, že vůbec jedu. Ale hlavně jsem byl rád, že konečně můžu něco dělat.

Postupem času se koleno čím dál tím víc zlepšovalo. Teď už můžu plně sportovat a nemám téměř žádné omezení. Sice jsem ještě nic, co by bylo trochu víc náročnější na koleno nedělal, ale cítím se, že to zvládnu. 

A jak mě to změnilo. Začal jsem mnohem víc vnímat, co mi říká moje vlastní tělo. Přestal jsem slepě jít za tím, co chci. Začal jsem věřit v Boha. Změnil jsem životní priority. Na první místo se u mě dostalo zdraví. Hodně se mi taky změnil pohled na lidi a na to, kdo je můj opravdový přítel, což výrazně ovlivnilo většinu mých "přátelství" z té doby. Uvědomil jsem si, jak moc mi záleží na mojí rodině. A hlavně jsem si uvědomil, co je v životě nejdůležitější.

Tohle zranění mi hodně vzalo, ale teď s odstupem mi přijde, že mi mnohem víc dalo. Teď už to beru jen jako důležitý životní milník a jizva je jen poměrně milou vzpomínkou.