Můj (školní) život

Zdravím Vás, tohle bude zřejmě něco jako průřez mým dosavadním (hlavně studijním) životem. Primárně proto, abych ze sebe dostal některý věci, co mi už dlouhou dobu leží v hlavě.

Pocházím ze střední třídy, nikdy jsme se neměli úplně špatně, řekl bych poměrně "klasická" česká rodina. Ale taky záleží, co se teď bere jako klasická rodina.

Mám 2 starší bráchy a milující rodiče. Za tuhle kompletní rodinu jsem neskutečně vděčný, protože mi časem došlo, že zrovna tohle není v dnešní době samozřejmost a že mám obrovský štěstí. Oba moji bráchové jsou naprosto skvělí. I když se pořád občas pohádáme, tak v důležitých věcech vždycky držíme spolu. A to je konec konců to nejdůležitější. Vyrůstal jsem v paneláku v jednom pokoji s oběma bratry. Asi si dokážete představit, jak tohle soužití v mládí fungovalo. Neustálé hádky, neshody a rvačky. Díky Bohu jsme z toho vyrostli a musím říct, že jsem na oba bráchy neskutečně pyšný, za to, jakými lidmi jsou. Jen jsem ještě nenašel odvahu jim to říct.

Základní školu jsem měl hned za domem, takže jsem nemusel nikam moc dojíždět. První stupeň školy asi nebudu nijak moc popisovat. Zaprvé už si toho zas tak moc nepamatuju a zadruhé mi nepřijde, že by se během těch pěti let stalo něco, co by nějak extrémně ovlivnilo můj dosavadní život.

První důležitá událost byla v závěru páté třídy. U nás na škole byla tehdy na druhém stupni nově sportovní třída, která měla 5 hodin tělocviku týdně. A vzhledem k tomu, že mě rodiče už od mala vedli ke sportu, tak to pro mě tehdy byla jasná volba. Sice mi spousta učitelů říkala, ať jdu na gymnázium, ale představa, že strávím následujících 8 let neustálým se učením do školy mně už tehdy přišla naprosto zbytečná a odrazující.

Vraťme se ale ke sportovní třídě. Vstupní testy nebo chcete-li přijímačky jsem v pořádku zvládnul. Jenže v létě přišly zdravotní komplikace. Moc rychle jsem vyrostl a měl jsem nějaké problémy s koleny. Detaily si už nepamatuju, ale znamenalo to pro mě roční pauzu od sportu a odložení nástupu do sportovní třídy.

Do 6. třídy jsem tedy chodil do klasické třídy. Na tělocvik jsem sice nechodil, ale o volných hodinách mi to nedalo a stejně jsem s kamarády pořád někde běhal. To mělo za následek to, že mě občas kolena bolely ještě pár let potom.

Nicméně rok se s rokem sešel a doktor mi řekl, že se můžu vrátit ke sportu. Tím pádem jsem v 7. třídě nastoupil do sportovní třídy. Zde jsem se potkal s panem učitelem Pospíšilem. Jedním z nejlepších lidí, které jsem kdy potkal. Ani nedokážu slovy říct, jak moc ovlivnil můj život. To je ovšem na trochu delší vyprávění.

Ve sportovní třídě nás nebylo úplně moc. I díky tomu jsme byli skvělá parta tehdy téměř bezstarostných dětí. Paradoxem pro mě bylo, že i když jsem chodil do sportovní třídy, tak jsem ve volném čase téměř vůbec nesportoval a většinu času trávil za počítačem.

Každý rok jsme jezdili na vícedenní výlety a k tomu měli spoustu dalších aktivit, hlavně díky našemu panu učiteli. I teď, už skoro 5 let po ukončení základní školy se stále scházíme a často vyrážíme někam na chatu.

Ze základní školy bych vypíchnul ještě 2 věci. Obě se staly v 9. třídě. Tou první byl zájezd do Velké Británie, na který jsme dostali peníze od Evropské Unie, a tím pádem byl téměř celý zdarma. Bydleli jsme v rodinách v menším městečku nedaleko Londýna, do kterého jsme denně dojížděli. Británie mě tehdy naprosto uchvátila a řekl jsem si, že se tam jednou chci určitě vrátit. Teď si tím už nejsem tak úplně jistý.

Ta druhá věc částečně souvisí se zájezdem do Británie. Vždycky mě moc bavil florbal, hlavně když jsem mohl být v bráně. Se školou jsme se každý rok snažili postoupit aspoň do krajského kola, ale nikdy se nám to nepovedlo. Až do 9. třídy. A co osud nechtěl, krajské kolo se konalo v době, kdy většina našeho týmu, včetně mě v bráně, byla v Británii. Tohle mě mrzelo ještě dlouho, že jsem ztratil tuhle možnost. A už nikdy ani na střední jsem se do krajského kola nedostal.

A pak došlo na výběr střední školy. Jak už jsem napsal dřív, na gymnázium jsem jít nechtěl. Taky jsem nikdy nebyl úplně technický typ, takže průmyslovka pro mě taky nedávala smysl. A vzhledem k tomu, že jsem chtěl maturitu, tak jedna z mála možností, které zbyly, byla obchodka.

Ze třídy nás tam šlo několik, v jedné třídě jsme nakonec skončili 4. Dlouho jsem přemýšlel nad tím, jestli tady mám zmiňovat lidi i jménama. Pak jsem si řekl, že za všechny ty věci, co se během těch 4 let staly, si zaslouží být jmenováni.

Byly jsme taková "fajn" parta. Já, David, Andrea, Lucka a Martin, který se k nám připojil hned na úvod střední.

Lucka byla a myslím, že pořád je skvělá holka, jen jsme oba udělali pár špatných rozhodnutí. Vím, zní to jako hrozný klišé. Kvůli tomu se naše přátelství časem hodně ochladilo a teď se akorát tak pozdravíme. Zpětně je mi to poměrně líto, i kvůli tomu, že jsem se k ní jednu dobu nechoval zrovna nejlíp a to poměrně bezdůvodně.

Davida jsem většinu střední bral jako skvělýho kamaráda, možná i kvůli tomu, že jsme spolu celý 4 roky seděli v lavici. Přitom jsem si až zpětně uvědomil, že naše "přátelství" nebylo tak úplně přátelství. Neustále mě zesměšňoval (což vlastně dělá i teď, když máme nějaký třídní sraz se základkou) a já si to nechával líbit. Zní to trochu nešťastně, není to tak, že by mi to nevadilo, jen jsem pořádně nevěděl, jak se tomu bránit. A bál jsem se, že kdybych někomu něco řekl, že bych byl ve třídě za úplný odpad, se kterým už by se vůbec nikdo nebavil. A taky jsem to vlastně neměl kamaráda, kterýmu bych to mohl říct. Snad všichni lidi, který jsem tehdy považoval za své kamarády, by mi řekli, že si jen vymýšlím a nemám to řešit, protože David prostě takový není. Tak jsem se s tím naučil žít a postupně to úplně přestal řešit. Od střední jsme se už kromě třídních srazů vůbec nebavili. A upřímně mi to vůbec nevadí.

No a co Martin a Andrea se možná ptáte. Jejich čas v tomhle příběhu teprve nastane, je to totiž poměrně složité. Jediné, co potřebujete na začátek vědět je to, že s Andreou jsme byli dlouhou dobu poměrně dobří přátelé (nebo jsem si to aspoň myslel) a Martinem jsme se dost rychle sblížili a považoval jsem ho za nejlepšího kamaráda. On mě očividně ne, ale to mi došlo možná až moc pozdě.

Pojďme tedy začít úvodem střední školy, seznamovacím kurzem. Andrea na něj nemohla jet, protože byla nemocná (nějaká alergická reakce nebo tak něco, to je ale naprosto irelevantní pro tenhle příběh, prostě nejela). To spustila lavinu událostí, která vedla k tomu, že Lucka poměrně brzo opustila naši skupinu přátel a začala se bavit s jinýma holkama. Nemám jí to vůbec za zlé, nic moc jí vlastně ani nezbývalo, když do té doby její nejlepší kamarádka Andrea nejela. Začal tím tak rozpad jejich přátelství. I přesto spolu poměrně dlouho seděli v lavici. Teď ani nevím jestli se ještě baví.

Na seznamovacím kurzu jsem se taky hodně spřátelil s Martinem, a to i díky tomu, že nás ve třídě bylo jen 5 kluků a byly jsme všichni společně na pokoji. S Martinem jsme měli hodně společného. Měli jsme podobný hudební vkus (dodnes si pamatuju, jak jsme spolu na podzim v 1. ročníku obdivovali zrovna vydané album Revolution Radio od Green Day). K tomu měl poměrně rád sport. To bylo všechno, co mi v té době stačilo. Prostě jsme si dobře rozuměli a dlouho jsme ve škole byli skvělí parťáci. Postupem času mě ale začal vyměňovat za Davida a já se stal třetím kolem u vozu. Nutno podotknout, že s Martinem jsme byli přátelé téměř jen ve škole. Ve volném čase jsme si zřídka kdy napsali.

První rok proběhl celkem v klidu, žádné velké drama. Je ale nutno zmínit pár věcí. Tou první je to, že jsem se poměrně sblížil s Andreou a začal jsem ji brát, jako mou nejlepší dívčí kamarádku (nejlepší hned po Martinovi). A druhá věc je, že během roku se Martin rozešel s jeho přítelkyní (myslím, že to bylo tehdy, pokud ne, tak se moc omlouvám), se kterou byl poměrně dlouho (tedy aspoň na ten věk). Nechci tady rozebírat jeho osobní život, na to nemám sebemenší právo. Ale je to důležité pro vyprávění tohohle příběhu. Martin totiž do té doby byl téměř naprostý abstinent (já tehdy ještě taky). Ale léto mezi prvákem a druhákem začal pít první ligu a tím jsme se poprvé tak trochu odcizili.

Přesuňme se do léta mezi prvákem a druhákem. Na konci druháku se mi Andrea začínala čím dál tím víc líbit. Mělo to ale jeden háček, ona měla přítele. V létě jsem se párkrát odvážil ji pozvat ven, ale všechno pouze v kamarádském duchu, protože mi na ní záleželo a chtěl jsem, aby byla šťastná. Přišlo mi, že jsme se během léta víc skamarádili a začali si čím dál tím víc věřit. To byl aspoň můj pocit. Zpětně mi přijde, že ona to takhle neviděla.

Druhou věcí, která se v létě stala se ne úplně přímo týká mě. Martin si našel novou přítelkyni. Dřív jsme spolu trávili čas aspoň po škole, když jsme měli částečně stejnou cestu domů (i s Andreou). Od té doby jsme se většinou rozloučili hned po škole. Nedávám mu to za vinu, jen to říkám, aby dále v příběhu dávaly věci smysl. Ještě takový malý paradox. Když se rozešel s první přítelkyní, tak jsme ji celá naše parta nenáviděli a někdy taky pomlouvali (ale jen uvnitř naší party). Vlastně jsem ani nevěděl proč, tehdy jsem se s ní moc neznal. Teď mi přijde jako skvělá osoba, která dokáže být skvělou kamarádkou.

Pojďme se ale posunout k poslední události onoho léta. Jak už jsem říkal dřív, s Andreou jsme se docela sblížili. Jednoho dne někdy v srpnu jsme si psali. Je ležel doma v posteli a ona byla na něčí narozeninové párty (nepamatuju si na čí a ani to není vůbec důležitý). Pamatuju si to jako by to bylo dneska. Psala mi, že už pojede domů a já ji odepsal, ať napíše, jak dorazí domů, protože mi na ní tehdy hodně záleželo.

Ona neodepisovala. Když neodepsala ten den, tak jsem si myslel, že prostě jenom byla moc unavená a tak mi zapomněla odepsat. Jenže ona neodepisovala ani dalších 14 dní. Měl jsem oni docela strach a pak mi konečně napsala.

Z té párty ji vezl jeden "kamarád", který jí říkal, že nic nepil. Nebyla to úplně pravda a i kvůli tomu měli havárii. Všichni z auta z toho vyvázli bez jakýchkoliv větších následků. Kromě Andrey. Ta skončila se dvěma nalomenými obratli a nemohla dlouhou dobu do školy, protože nevydržela sedět déle, jak několik desítek minut. Když mi to napsala, byl jsem z toho naprosto v šoku. Vůbec jsem tomu nevěřil. Zpětně jsem ale rád, že jsem se to dozvěděl od ní na konci srpna než až od třídní v první den školy.

Celou dobu, co nemohla do školy jsem jí nosil domů věci do školy a se vším se jí snažil pomáhat. Myslím si, že její máma si mě tehdy docela oblíbila. Jednoduše mi tehdy na ní neskutečně záleželo. A věřil jsem tomu, že to jen upevnilo naše přátelství, ale to jsem se asi mýlil, protože jsem se spoustu věcí dozvěděl až z druhé ruky, většinou od Lucky, která s ní byla tehdy ještě docela v kontaktu. Třeba to, že měla nějaké problémy ve vztahu a chvíli byla i single, než se dali znovu dohromady.

Když se trošku posuneme, do druháku, tak se dostaneme k začátku konce našeho kamarádství s Luckou. Lucka tehdy vystřídala několik partnerů během poměrně krátké doby a i některé její kamarádství byly dost pochybné a relativně krátkotrvající. A my jsme si z ní s Andreou dělali srandu nebo jsme ji spíš naprosto zesměšňovali. Sice to bylo jen v našem soukromém chatu, ale takhle jsem se chovat prostě neměl. Už jen kvůli tomu, že Lucka tehdy byla má docela dobrá kamarádka. A jak už to tak bývá, tak to Lucka po nějaké době zjistila. A tím naše kamarádství instantně skončilo. Tehdy mi to bylo docela jedno, ale zpětně to vidím jako jednu ze svých velkých chyb. Sice jsme se od té doby docela posunuli a tak nějak se z nás stali znova kamarádi, ale spíš jen takoví, kteří se jen pozdraví. A já se jí ani nedivím, po tom, co jsem o ní psal, bych sám se sebou už nikdy v životě nechtěl mluvit.

Postupem roku se Andrea začala pomalu vracet do školy a my spolu začali trávit čím dál tím míň času. A to hlavně kvůli tomu, že většinou hned po škole trávila spoustu času s přítelem, se kterým se díky jejímu úrazu dali zpátky dohromady. Už tehdy jsem si myslel, že tenhle vztah nebude mít dlouhého trvání. A měl jsem docela pravdu, vztah během několika měsíců skončil. A jak jinak jsem se to nedozvěděl přímo od ní, ale z druhé ruky.

Na konci druhého ročníku jsme jeli na sportovní kurz. Andrea samozřejmě nemohla jet, protože tehdy (a myslím, že možná i dodnes) měla neustále problémy se zády kvůli úrazu. Celkově jsem si kurz dost užil. Dost možná i kvůli tomu, že jsme nejezdili na žádné školní výlety a tohle tak byla po seznamovacím kurzu jedna z mála možností, jak se alespoň na chvilku dostat ze školy. Jenže právě tam jsem si začal uvědomovat, že Martin je lepší kamarád s Davidem než se mnou a já začínal být tím třetím do party. Kromě toho ale musím říct, že to byl skvělý týden.

Chvilku na to už byly prázdniny. Jediná taková podstatnější věc, která se stala během prázdnin bylo, že jsem vystřízlivěl ze své "lásky" k Andrey. Na konci druháku jsem si totiž začal mnohem víc všímat jejích "špatných" vlastností, které jsem od té doby na ní pořád viděl a nedokázal se přes ně přenést. Abych byl přesný jednalo se hlavně o to, že si pořád na něco stěžovala, přitom to byly většinou naprosté blbosti. Někdy jsem jí měl s to chutí říct, jestli už nemůže aspoň chvíli mlčet.

Od začátku třeťáku jsem se přetvařoval, že jsem s ní stále kamarád, avšak v reálu jsem si o ní myslel své a nemohl jsem ji vystát. Naše přátelství pomalu končilo. Do reality mě hodně vrátilo i to, když mi došlo, že mi píše, jen když něco potřebuje (většinou poslat úkol do školy, na který se vykašlala). Ty jsem si nejdříve posílal, ale postupem času jsem začal používat různé výmluvy, abych jí je nemusel posílat. Přišlo mi, že ona se přes to nedokázala přenést a byla kvůli tomu na mě naštvaná, což znovu ještě více nalomilo naše přátelství. Postupem třeťáku naprosto skončilo a zbytek střední jsme se už jen tak nějak vzájemně tolerovali.

Další událostí, která se stala ve třeťáku byl Martinův druhý rozchod. Opět jeho bývalá přítelkyně byla v naší partě poměrně neoblíbenou osobou, i když on nebyl moc rád, když se o ní mluvilo.

Rozchod zažila také Andrea, která už se definitivně rozešla se svým přítelem. A tak jediným zadaným v naší partě zůstal David, kterému přítelkyni tak trochu dohodil právě Martin. I díky tomu spolu se svými přítelkyněmi trávili dohromady poměrně dost času, protože obě holky byly také spolužačky. Tedy alespoň do té doby.

Tímto by se dal třeťák ukončit, na nic moc víc důležitého už si nevzpomínám. Léto jsem opět strávil z velké části na brigádě. Jediná velká věc se stala na konci srpna, když jsem si zranil koleno. Tahle událost ovlivnila můj maturitní rok mnohem víc, než bych si kdy předtím dokázal představit.

Vzhledem k tomu, že mě čekal maturiťák, a s ním spojené i vystoupení, tak už jsem od září začali plánovat. Jenže já, který jsem měl berle a čekala mě operace (tehdy jsem si myslel, že jenom jedna) jsem se vystoupení neúčastnil. Kromě toho probíhaly další přípravy na maturitu, třeba jako vybírání šerpy a stužky. Když vám řeknu, že jsem měl ve třídě 25 holek, asi si dokážete představit jaké to bylo peklo. Každá skupinka si chtěla prosadit to svoje a snažila ty ostatní dostat na svou stranu, občas i nějakým menším úplatkem. No prostě hrůza.

Zhruba v polovině října jsem šel na operaci. Byl to jen menší zákrok, takže jsem ve škole chyběl zhruba 2 týdny. Ne že by mi to úplně vadilo, školu jsme zvládal poměrně lehce. Poté mě čekalo 6 týdnů o berlích. Ze začátku se mi lidi snažili pomáhat, ale jak šel čas, tak už mě brali, jako kdybych byl zdravý. Po operaci jsem se také dozvěděl, že mě čeká ještě jedna a to hned po maturitním plese (původní termín byl ještě před, ale představa, že budu mít na maturiťáku berle mě dost děsila).

Na začátku prosince jsem začal chodit na rehabilitaci, takže jsem zameškal další hodiny ve škole. Jediná výhoda byla, že už jsem nemusel chodit o berlích. 

Po Vánocích začaly vrcholit přípravy na ples - výzdoba, vystoupení, šerpování... Leden uběhl jako voda a byl začátek února, kdy nás čekal ples. V rámci možností jsem si ho užil, i díky tomu, že jsem ještě nevěděl jednu důležitou věc, která mě hodně změnila.

Zhruba týden po plese mě čekala další operace, která byla teď mnohem náročnější, ale do školy jsem se vrátil paradoxně o pár dní dříve. Samozřejmě jak jinak než o berlích. Vše se zdálo být stejné jako před plesem, ale nebylo.

Tentokrát jsem ve škole moc dlouho nevydržel, chvíli po mém návratu byly školy zavřeny, protože začal covid. Na jednu stranu jsem byl poměrně rád, protože každodenní cestování do a ze školy nebylo s berlemi nic moc. Doma jsem měl pěkně klid na regeneraci. Jediný negativní věc byla, že po první cvičení na rehabilitaci ji zavřeli, a já byl tak snad 2 měsíce téměř bez jakékoliv rehabilitace.

Nicméně mělo se stát něco mnohem horšího. Abyste to pochopili, je nutno podotknout, že tu dobu už jsem Andreu vyloženě nemohl vystát, dokonce bych řekl, že jsem ji nenáviděl. A Martin jsem bral pořád za svého nejlepšího kamaráda, se kterým si říkáme všechno. To ale nebyla tak úplně pravda. 

Martin postupně přidával na Instagram vzpomínky na ples. A jedna z těch části skrývala nemilé překvapení. V příspěvku oznámil, že chodí s Andreou a to už někdy od plesu. Já byl psychicky naprosto zničený. Můj nejlepší kamarád chodí s člověkem, kterého nemůžu vystát. Vůbec jsem nevěděl, co mám dělat. Nemohl jsem mu říct, že Andreu nenávidím. Psal jsem si o tom s kamarádkou, díky čemuž jsem zjistil, že to očividně nikomu moc neřekl. Jinak jsem neměl s kým si o tom promluvit. A vzhledem k tomu, že jsem byl zavřený doma tak jsem byl úplně na dně. Občas jsem to nevydržel a napsal na Twitter něco, čeho zpětně trochu lituju. Nepřímo jsem na ně dva nadával, ale kdokoliv mě aspoň trochu znal (včetně Martina), věděl na koho je to mířený. Párkrát mi potom psal (nakonec jsem se dozvěděl, že si o tom se mnou chtěl promluvit), ptal se, jak se mi daří s kolenem, atd. Já na něj byl ale tak naštvaný, že jsem většinou odepsal docela arogantně s tím, že jsem naši konverzaci rychle ukončil.

V tu dobu už jsem byl opět konečně bez berlí a tak jsem šel s kamarádkou, se kterou jsem si tehdy o tom psal, na pivo.  Vypil jsem pár piv a jak už to tak bývá, dostal jsem odvahu mu konečně napsat, co si o něm doopravdy myslím. Naprosto jsem ho poslal do prd*le za to, že mi to nebyl schopný říct a on odvětil, že mi přišlo jako ztráta času, to každému říkat zvlášť. Pohádali jsme se takovým způsobem, že už jsme se potom nikdy nebavili.

Pak jsem udělal něco, na co nejsem úplně hrdý, začal jsem oba svým způsobem trollit, jak na Twitteru, tak Instagramu. Nejdřív jsem si je oba zablokoval, ale poté to zašlo až tak daleko, že jsem naopak skončil u nich v blok listu.

S Martinem jsem se od té doby viděl jen párkrát. chvilku u maturity a pak při předávání maturitního vysvědčení. S Andreou potom ještě jednou na třídním srazu. Myslím si, že můj "incident" s Martinem se po třídě rozkřikl poměrně rychle a já se stal ještě větším trnem v oku mým spolužákům. Na maturitní večírek jsem radši ani nešel. Zaprvé kvůli tomu, že jsme měli rodinnou oslavu, zadruhé kvůli tomu, že jsem tam prostě nechtěl jít, protože jsem věděl, co si o mně mí spolužáci mysleli.

Tím skončila střední a já byl neskutečně rád, že už to je všechno za mnou. Většinu léta jsem strávil na brigádě. A pak mě čekala vysoká, kterou jsem bral jako nový začátek. Začátek něčeho lepšího. Před začátkem semestru mě ale ještě čekala jedna akce - Blabloviny, seznamovací kurz pro vysokoškoláky. Seznámil jsem se tam se spoustou skvělých lidí, se kterýma jsem během podzimu strávil nespočet skvělých chvil.

Začal jsem chodit na Fakultu Informatiky Masarykovy univerzity. Takhle zpětně to beru jako docela špatný rozhodnutí. Od prvních dnů jsem se trápil. Poprvé v životě se mi ve škole moc nedařilo. A vzhledem k tomu, že byl celý semestr distanční kvůli covidu, neměl ani moc komu říct o pomoc. A taky jsem spoustu času strávil v hospodě s mými novými kamarády. Propil jsem šílený peníze, na to, že nejsem žádnej milionář. Pak přišly Vánoce, během kterým jsem na školu úplně kašlal. To bylo osudové rozhodnutí. Chvíli po novém roce, jsem měl zápočet, který jsem neudělal. A kvůli tomu, že jsem měl zapsané jenom povinné předměty, a tohle byl již druhý předmět, který jsem neudělal, věděl jsem, že nezískám dost kreditů na to, aby mě pustili do druhého semestru. Byl jsem opět znovu na dně. Nejhorší bylo to oznámit rodičům, ti si totiž mysleli, že se mi ve škole daří docela dobře a tak to pro ně byl poměrně šok.  Leden jsem tedy strávil tím, že jsem se dával psychicky do pořádku a hledal si nějakou práci na půl roku. Nakonec jsem skončil u České pošty jako balíkový doručovatel. A jsem za to rád, je tam skvělá parta lidí, fajn nadřízení, relativně pohodová práce. A taky hlavně dostatek lidského kontaktu, který mi předtím tak moc scházel.

Od února tedy pracuji. Až do konce června. Poté mě čeká letní volno a na podzim nástup do školy. Tentokrát na Ekonomicko-správní fakultu Masarykovy univerzity, jednoduše řečeno na ekonomku. Doufám, že už se bude dát konečně chodit do školy a mít klasický vysokoškolský život. Musím říct, že tenhle neúspěch mi dal neskutečně moc. Uvědomil jsem si spoustu věcí, se spoustou věcí se srovnal a celkově mi přijde, že je ze mě lepší člověk a jsem připravený na vysokou školu.