Marián Frais

 Ani nevím, jak tohle pojmenovat. Je to o tobě. Že si nejsi jistá, že jde o tebe? Pokud tohle čteš, tak věř, že píšu právě o tobě. Jestli tohle někdy někomu ukážu, tak právě ty budeš první. Možná se ptáš proč zrovna já. Čím jsem si to “zasloužila”. Zřejmě tím, že jsi první člověk, u kterého cítím, že ti na mně vážně záleží. Že ti nejsem lhostejný. A to je pro mě neskutečně důležitý, je to skoro všechno.  Nedokázal bych to to říct mezi čtyřma očima. Proto to taky píšu tady. Bojím se totiž projevit své city. Možná to je jenom tím, že jsem vlastně nikdy nedokázal pochopit, jak se cítím. Nevím ani proč ti tohle teď vůbec říkám. Často přemýšlím, jestli ti to říct, ale pak se nakonec stejně neodhodlám. Moc si tě vážím. Jsi pro mě jedna z nejdůležitějších lidí v mým životě. Tak snad někdy…

 Zdravím, tentokrát vám budu vyprávět o tom, jaké jsem měl iluze o studentském bydlení a jak se poměrně rychle rozplynuly. Myslel jsem si, že se tím upevní naše přátelství a já se nebudu cítit tak moc osamělý. Měli jsme bydlet ve čtyřech. Já a tři lidi z gymplu (dva z nic byli mí bývalí spolužáci ze základky a zároveň spolu chodí). A já měl být na pokoji s klukem, se kterým jsem se moc neznal, věděl jsem jen to, že jsme chodili na stejnou základku. Nakonec to skončilo tak, že on kvůli covidu byl doma a já tak jsem doteď na pokoji sám a mám tam volno. Se spolubydlící jsme byli docela dobří kamarádi a doufal jsem, že se naše přátelství dost upevní. Jenže oni se zajímají jen o sebe a já si tam přijdu jako třetí kolo u vozu. Jako bych na tom bytě byl prostě navíc. Nikdo se se mnou o ničem nebaví, jen občas, většinou když něco potřebují. K tomu mě už začínají naprosto vytáčet některé z jejich návyků. A vzhledem k tomu, že to budu mít do školy něco přes 20 minut a tady nejsem úplně spoko...

 Zdravím, tenhle příběh bude o tom, jak se mi svět otočil o 180 stupňů. Tahle událost mě naprosto změnila a to snad po všech stránkách. Začneme ale tím, co k téhle události vedlo. A to pěkně od začátku. Už od mala mě naši vedli ke sportu a jako spousta dětí jsem skončil u fotbalu. Ten mě postupem času přestával bavit (z velké části i kvůli kolektivu) a i vinou "zranění" jsem v páté třídě skončil. Proč to píšu v uvozovkách? Protože to nebylo tak úplně zranění, jenom jsem moc rychle vyrostl a moje kolena na to nebyly připravený. Ale o tomhle dnešní příběh nebude. I přesto, že jsem od sedmé třídy chodil do sportovní třídy, tak jsem se žádnému sportu aktivně nevěnoval. Až v prváku na střední jsem začal chodit s bráchou do posilovny, což mě v té době neskutečně bavilo. A vzhledem k tomu, že druhý brácha hrál a pořád hraje americký fotbal, tak jsem od druháku na střední začal taky. Začal jsem vlastně hned jak jsem mohl, tedy v 17 letech. Začátky nebyly moc jednoduchý, i vzhledem k ...