Marián Frais

 Hudba je pro m naprosto vším. Pomocí ní vyjadřuju, jak s co cítím. Dokáže mě nabudit, dokáže mě taky pořádně zničit. Bohužel jsem se přistihl, že ta druhá možnost je mnohem častější.  Nedokážu si život bez hudby představit. Kdykoliv jsem sám (což je docela často) a je chvíle, kdy by mělo být ticho, tak si téměř vždycky pustím nějakou hudbu. Poslední dobou totiž nesnáším ticho, dává mi totiž možnost až moc přemýšlet. Proto to radši vždy překryju hudbou. Bez ní už bych snad i byl v blázinci.

 Jsou to úzkosti nebo jen strach ze samoty? Občas nad tím přemýšlím a vždycky dojdu k závěru, že vlastně vůbec nevím. Je mezi tím vůbec nějaký rozdíl? Poslední dobou to je den co den. Večer si lehnu do postele, pustím si písničky a… Jako lusknutím prstu se cítím úplně sám. Vím, že nejsem sám. Vím, že mám několik lidí, kterým na mně záleží. Ale prostě moje hlava to v ten moment naprosto upozadí. Jsem tedy jen já sám. Osamělý, přemýšlející a zírající do stropu. Pak se ráno probudím a cítím se zase “normálně”. Jenže vím, že téměř jistě se to bude večer zase opakovat. Prostě jakmile si lehnu do postele a pustím si písničky, tak to přijde. Nevím proč se to děje, nevím, co to způsobuje… Jen prostě doufám, že to bude lepší.